 Téměř 4 roky jsme museli čekat na nástupce dvou desek, které jako černá havraní křídla znenadání přikryla do té doby známý svět doom metalových žalozpěvů. Vše ale začalo už roku 1995, kdy kolem sebe zpěvák a pianista Rowan London shromáždil čtveřici podobně sklíčených duší a dal tak vzniknout unikátní kapele Virgin Black. Jasný výraz jí vtiskl on sám svým nenapodobitelným vysokým vokálem plným žalu, utrpení a bolesti. Jako dokonalý zdroj napětí do svého nanejvýš poetického podání doom metalu následně vsadil další černou perlu, která měla celé dílo dovršit … angažoval členy Symfonického orchestru Adelaide… Tato kombinace by sama o sobě možná ještě nebyla tolik překvapivá, ale způsob, jakým kapela s částmi orchestru spolupracuje, jak profesionálně a nenásilně využívá síly dřímající v klasických nástrojích, to je skutečné mistrovství. Zatímco móda si žádá velkoleposti a dechberoucí orchestrální výpady, zůstávají Virgin Black příjemně komorní a z orchestru si berou pouze to, co je potřeba pro jejich vizi poetického metalu. Na první desce si kapela ještě hezky zaexperimentovala s elektronikou, ale už druhá deska byla jako pěst, která nemilosrdně svírá vaše srdce a ždímá z něj poslední kapičky necitelnosti. Nutno ale přiznat, že jsem si mnohem víc oblíbil pestřejší a přístupnější desku první. „Elegant … and dying“ už byla coby následovník „Sombre romance“ na můj vkus přeci jen až moc abstraktní a především depresivní. „Sombre romance“ u mě vítězí především díky nenapodobitelné naléhavosti a hřejivosti melodií, které v podobném koktejlu nabízí snad už jen královna Lacrimosa.
„Lacrimosa“, tajemné slovo, ale dnes i vhodný můstek mezi dvěma světy. Zřejmě vrcholem nové desky „Requiem“ je totiž desetiminutový epos „Lacrimosa“. Už několik měsíců jsem tuto desku netrpělivě vyhlížel a v duchu si sázel, kam že kapela na novince vykročí. Dnes už se nad deskou „Requiem“ hřeji několikátý den, protože to, co jsem tolik obdivoval na první desce, je na „Requiem“ zpět! Znatelně přibylo orchestru, takže budete mít možná občas dojem jako při poslechu filmového soundtracku, ale především je deska výkladní skříní nejjemnějších melodií, které jako jarní pavouci spřádají jednotlivé smyčce, až z nich vzejde ten nejjemnější hudební balzám, jaký jsem v posledních měsících slyšel. Nerad bych přeháněl, ale řekl bych, že podobně rafinované a křehké melodické linky vystupující z metalových pasáží jako paprsky zpoza černých mračen, jsme měli dosud možnost slyšet skutečně pouze v moderní vážné hudbě nebo v již zmíněných soundtracích. Nejprve se budete cítit trochu zmatení, ale jakmile dáte desce čas, obejme vás stejně pevně, jako to dělaly desky předchozí.
 Zajímavým a vítaným krokem je reinterpretace nádherné skladby „Midnight's Hymn“ právě z první řadovky. Její současné vyznění je v duchu „Mezzo forte“, tedy o poznání minimalističtější a citlivější. Použity byly tentokráte pouze smyčce, piano a vokály. Z nápadných novinek musím ještě rozhodně zmínit závěr velkolepé skladby „…and i am suffering“, která překvapivě ústí ve velice dramatický motiv ne nepodobný filmovým doprovodům. Nejraději mám však skladby „Domine“ a „Lacrimosa“. První z nich se dotýká hvězd především díky neskutečně silné melodii nesené převážně na bedrech sborů. V její druhé polovině se navíc velice razantně ozve i metalová složka, která zajímavým riffem nechává scénu opravdu dostoupat do neskutečných výšin. Někdo by mohl namítnout, že z velké výšky hrozí ošklivý pád, ale to by nesměla následovat skladba „Lacrimosa“. Jako by bylo toto slovo v dobrém slova smyslu zakleté, kde se objeví, tam je zárukou kvality. Komu přišel film „The Passion of the Christ“ jako emotivní, pochopí okamžitě, kde nabrala tato skladba svoji sílu. Sbory opět pějí své žalozpěvy, kytary se líně převalují a orchestr spolehlivě propůjčuje scéně na působivosti, aniž by musel byť jen jedinkrát použít nějakého klišé, nebo snad dokonce samoúčelné pompéznosti, jak je tomu zvykem u drtivé většiny dnešních kapel. Inu, i dnes se dá s orchestrem pracovat, aniž by šlo o zatraceníhodný počin. Tato pětice to rozhodně dokázala…
Verdikt: Skromnost orchestru a umění vyvolat drobnostmi silné emoce, to vše dělá z této desky velké hudební dílo.
|
Ach!
(Rötkapchen, 14. 9. 2008 20:37)